Historie Nového Zélandu

Nelze přesně říct, kdy se na Novém Zélandu usadili první Maorové. Mohlo to být v průběhu 9. století našeho letopočtu nebo ještě v dřívější době. Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil tyto ostrovy, byl holandský mořeplavec Abel Janszoon Tasman. Další návštěvník z Evropy, kapitán James Cook, u místních břehů zakotvil až roku 1769.

V roce 1840 bylo britskými osadníky založeno první město na Severním ostrově - Wellington. Nový Zéland, lukrativní pro Spojené království zejména kvůli úrodné půdě a mírnému klimatu, byl prohlášen jako závislé území Nového Jižního Walesu pod britskou ochranou. K tomuto postoupení suverenity ovšem mohlo dojít až po vyjednávání s náčelníky domorodých Maorů, kteří především díky misionářským snahám byli uchráněni před vyhubením. Ve smlouvě z Waitangi z roku 1840 je Maorům, představujícím 12 % populace, zaručená rasová rovnost, jež je také základem novozélandské národní identity. Hlavní zásluhu na pevném spojení Nového Zélandu s metropolí mají skotští přistěhovalci, kteří byli proti zabírání půdy drobných rolníků velkostatkáři v jejich mateřské zemi, přivedli však jejich novou zem k prosperitě a hrdosti na toto společenství.

Když byla na Jižním ostrově roku 1861 objevena naleziště zlata, zemi zasáhla vlna osadníků, kteří se tu pokoušeli přijít k nějakému jmění. V 60. letech 19. století se osadníci a Maorové přeli o půdu a došlo k několika krutým válkám, v jejichž důsledku Maorové přišli o mnoho svých práv a území, která zdědili po svých předcích.

Roku 1907 se Nový Zéland stal nezávislým státem, zůstal však vázán silnými politickými a hospodářskými pojítky k Velké Británii. Dne 11. prosince 1931 se stal fakticky nezávislým v rámci Commonwealthu. Později se země více sblížila s Austrálií a dalšími státy jižního Tichomoří. Po období maorských nepokojů v 70. letech dnes znovu vzkvétá zájem o maorskou kulturu a tradici.